Fokální dystonie, část 2: První projevy

Druhé pokračování ze série o fokální dystonii, o prvních neobvyklých projevech této prapodivné poruchy

V prvních třech měsících roku 2017 jsem neúnavně cvičil dál a neustále piloval následnou přípravu a technická cvičení Scotta Tennanta. Ani tehdy jsem nebyl přesně schopen říct, který den se to vlastně stalo, mám to trochu rozmazané, ale vím jen, že se mi začalo hrát velmi špatně. Začal jsem pravačkou hrát nepřesně a dosti jsem zpomalil v rychlosti.

Rozhodně ale už v půlce dubna 2017 jsem zaregistroval tu největší podivnost. Při jakémkoli pokusu přiblížit se pravačkou ke kytaře, se mi schoval prostředník do dlaně a nešlo s ním pohnout. Když jsem rukou šel od kytary pryč mohl jsem zase prostředníkem hýbat, ovšem při pokusu hrát se vždy schoval do dlaně. Tuto prapodivnost jsem nedokázal pochopit a vzpomínám si, že když jsem se s tím poprvé někomu svěřil, nebyl jsem nikým pochopen. V zásadě to nikomu nepřišlo divné. Tato věc se ani nedala pořádně demonstrovat, projevilo se to pouze a jen tehdy, chtěl-li jsem hrát na kytaru.

I když byl prostředník schován ve dlani, dalo se hrát všemi ostatními prsty. Vždycky jsem také procvičoval i malíček, takže jsem začal hrát úplně bez prostředníku ostatními čtyřmi prsty.

Navštívil jsem také ortopedii a pokoušel se lékaři u sv. Anny v Brně vysvětlit, s čím že to za ním jdu. Nejdřív myslel, že popisuji tzv. lupavý prst, s tím, že by se dalo něco dělat, když jsme se ale dobrali k tomu, že o lupavý prst nejde, tak udělal ultrazvuk a rentgen, ale nic nenašel. Jiná alternativa jej nenapadla, a tak mi předloktí alespoň opíchnul, kdyby snad tam byl nějaký zánět a nařídil mi, abych měsíc s rukou vůbec nic nedělal. Prý snad bych mohl mít přetížené svaly z mého neustálého cvičení. Víceméně jsem si však připadal jako simulant, lékař nic neviděl, žádné své 

obtíže jsem mu vlastně bez kytary nebyl schopen ukázat a také mě vůbec nic nebolelo.

Odešel jsem tedy domů a doufal, že po měsíci klidu bude vše v pořádku. O svých obtížích jsem se rozhodnul raději moc nemluvit a o ovázané ruce jsem prohlásil, že v ní mám zánět a nesmím teď nějakou dobu cvičit. Naštěstí byl už konec školního roku, tak jsem ani nijak hrát nepotřeboval. S nadějí jsem vzhlížel k červenci, kdy jsem zase chtěl začít naplno cvičit.

---

• Předchozí článek: Fokální dystonie, část 1: Úplně od začátku
• Následující článek: Fokální dystonie, část 3: Změna paradigmatu a diagnóza
• Všechny články rubriky