Fokální dystonie, část 5: Průběh poruchy v letech 2019 - 2021, Od pěti k nule

Další pokračování ze seriálu článků o fokální dystonii, tentokráte ve zkratce mapující léta 2019-2021. Postupné další zhoršování až k vrcholu poruchy v květnu 2021.

V září 2019 jsem odehrál svůj poslední koncert co by baskytarista kapely Betwind a musel jsem z koncertováním definitivně skončit. Teď už ledaže by přišel nějaký zázrak. Během tohoto vystoupení už mě ruka nesnesitelně bolela a trefovat se strun bylo víc než obtížné. Když jsem potom poslouchal záznam vystoupení, ze hry kupodivu nebylo ještě nic poznat, ale ještě večer po koncertu jsem věděl, že vystupovat už nemůžu.
Cokoli jsem chtěl pravačkou udělat, vedlo ke křeči. K předmětům jsem se mohl rukou přiblížit pouze tehdy, sevřel-li jsem ruku v pěst. Když jsem ji chtěl ale rozevřít, zápěstí se zkroutilo a prsty se křečovitě natáhly ven z dlaně. Jednoduše jsem nic nemohl uchopit. Dospělo to tak daleko, že křeče jsem dostával jen při pomyšlení, že chci něco uchopit. Pokud jsem měl hrát při hodinách na kytaru, tak to bylo možné jen palcem, když jsem si ostatní prsty opřel o první strunu nebo o desku. Těžko tomuto ale říkat nějaké hraní.
Cowidová léta 2020 a 2021 přinesla mnoho jiných starostí a zhoršující se moje pravačka mezi ně zas až tak nepatřila. Navíc jsem si začal zvykat, že všechno dělám levou, bral jsem to už jako hotový fakt, se kterým už asi nic neudělám.
V únoru 2020 jsem začal hrát na trumpetu, která mi opět po nějaké době přinesla elementární hudební radost. Mohl jsem hrát bez omezení na nějaký hudební nástroj, protože trumpetu lze zcela ovládat jen jednou rukou. Není to tedy pravda příliš typické hrát na trumpetu levou rukou, ale jaksi jsem neměl na vybranou.
Jakýsi pomyslný dystonický vrchol přichází v květnu 2021, kdy jsem nemohl pravačku používat už vůbec. O hře na hudební nástroje jako byly klavír, bicí, klarinet, flétna a kytara se netřeba ani zmiňovat, ale nemohl jsem pravačkou vzít za kliku, podat si hrníček, uchopit příbor, zavázat si tkaničky, namydlit si ruce ani zatleskat. Končetinu jsem měl jen připevněnou k tělu, tak nějak jen "na okrasu".
Vzpomněl jsem si, že jsem asi před deseti lety četl článek, ve kterém někdo popisoval něco podobného, co mi připomínalo můj nynější stav. Dal jsem se do hledání a článek jsem objevil, najdete jej zde.
Pod článkem pak bylo několik odkazů, které jsem prozkoumal. Ze všech jmen mi padlo do oka jméno Davida Leisnera, jehož příběh jsem podrobně prozkoumal a shlédl jeho veřejně dostupná videa. Hlavní myšlenkou dne bylo, že poruchy se lze zbavit, začneme-li jinak, znovu a správně. Ať už se tedy pod tím skrývá cokoli, jedno je jasné, vzdávat se nebudu...

---

• Předchozí článek: Fokální dystonie, část 4: Průběh poruchy v letech 2018/2019 - Od deseti k pěti
• Všechny články rubriky