Recenze: Koncert German Brass

Žesťový soubor German Brass vystoupil v rámci III. ročníku festivalu Brno Brass Fest na nádvoří hradu Špilberk v neděli 16. 6. 2024 od 19:00 hodin. Soubor vystoupil ve složení se čtyřmi trumpetami (Matthias Höfs, Uwe Köller, Christian Höcherl, Helmut Fuchs), se dvěma lesními rohy (Hanno Westphal, Klaus Wallendorf), se třemi trombóny(Emil Haderer, Fritz Winter, Uwe Füssl), s jednou tubou (Stefan Ambrosius) a s jedním hráčem na bicí nástroje (Herbert Wachter).

Klasická první část

Vystoupení začalo první větou Bachova cembalového koncertu podle Antonia Vivaldiho BWV 978 a od prvních tónů bylo jasné, že laťka je nejvýše, jak jen vůbec může být. Velmi příjemné překvapení bylo, že hornista Klaus Wallendorf uváděl celý program v češtině a byl velmi dobře připraven. Hned na úvod nám oznámil, že strávit tento večer s nimi svědčí o našem dobrém vkusu. A uvedl další číslo sice známým, ale roztomilým vtipem, o tom, že se nyní můžeme nadechnout nejúžasnějšího vzduchu v dějinách hudby, přičemž následně zazněla árie z Bachovy třetí orchestrální suity D dur Bwv 1068.
Třetí číslo bylo uvedeno taktéž velmi roztomile. V době Bachově ještě nebyly vynalezeny ventily žesťových nástrojů, a tak se Bach musel spokojit pouze s nástroji smyčcovými. Dnešní úpravě pro žesťové nástroje by však prý Bach dal jistě přednost. Zaznít měla druhá věta třetího Braniborského koncertu BWV 1048, zazněla však věta třetí. Po jejím skončení jsem se neubránil otázce, zda není přítomen přece jen nějaký dirigent. Sehranost a stupňování dynamiky u tohoto jedenáctičlenného souboru byla totiž vskutku omračující. Také myslím, že by této verzi dal Bach přednost.
Dalším číslem měla být předehra k opeře Síla osudu Giuseppe Verdiho. Klaus Wallendorf uvedl, že děj této opery je neuvěřitelně složitý a náročný na pochopení, a to nejen pro hráče na dechové nástroje. Slavný český tenorista Leoš Slezák o ní řekl, že ani po třiceti letech co ji měl na repertoáru, nevěděl, čí je vlastně syn. Předehra obsahuje všechna důležitá témata opery, se kterými nás German Brass následně seznámili.
V první polovině vystoupení zazněly ještě dvě čísla, a to Maria Leonarda Bernsteina a Rapsodie v modrém George Gerschwina. Klaus Wallendorf zde upozornil, abychom dobře sledovali hlavně starší instrumentalisty, jimž modré tóny zbarví tváře do sytě červena.
O pauze jsem pak měl možnost přemýšlet, jestli se mi to všecko jen nezdá. Jsem na vystoupení špičkových německých hráčů, kteří uvádí svá čísla v češtině, a ještě ke všemu je to vše velmi zábavné a mistrovsky podané. Drobných nečistot a intonační nejistoty jsem si všiml jen při první skladbě, pak jsem tyto drobnosti přestal úplně vnímat, protože hudba zcela zvítězila.

 

Moderní část druhá

Druhou polovinu koncertu, která nás podle programu měla zavést do celého světa, zahájili German Brass směsí Gerschwin Medley a následně pak zazněla hudba Ennia Morriconeho z filmu Mise Rolanda Joffé, přesně pak Gabrielův hoboj v úpravě Matthiase Höfse pro německou dechovku. Jak jistě tušíte, byla toto vlastní slova moderátora tohoto výjimečného koncertu hornisty Klause Wallendorfa. Dále zazněly taneční skladby Malaguena, rumunský vířivý tanec a také mambo.
[…] "Mambo je latinskoamerický tanec, který je určen pro mladé Brazilce a vyžaduje velmi pružné tělo. Když mambo tančí starší běloši, často dochází k napínání a bolestivému přetěžování věkem oslabených končetin. Skladatel proto do skladby přikomponoval i doprovodné bolestivé výkřiky."
Rumunský vířivý tanec pak podle hitparády rádia Želešice předběhl hawajskou surfařskou hymnu Kaua I Ka Huahua'i, finskou dřevorubeckou píseň  Säkkijärven a také slavný český přípitek Strč prst skrz krk, který zničil nejednu protézu. Jistě si dokážete představit, že takto uváděný koncert přiváděl obecenstvo do varu. Než moderátor dokončil větu, byl vždy několikrát přerušen velikými ovacemi rozvášněného publika. Atmosféra byla vskutku strhující.
Zazněla pak ještě slavná Soul Bossa Nova od Quincy Jonese a závěrečná skladba Sing Sang Song od Gordona Goodwina, ve které dostal větší prostor i hráč na bicí nástroje Herbert Wachter. Bylo mi jasné, že něco takového přijde a také přišlo. V Přesně pětiminutovém sóle ukázal Wachter své výjimečné bubenické schopnosti a vyvolal tak dlouhotrvající potlesk.
Myslím, že úplně poprvé v životě jsem na koncertu s rozvášněným davem hlasitě volal Zugabe, Zugabe! German Brass naše volání vyslyšeli a přidali skladbu, ve které Klaus Wallendorf vyjmenovává devatenáct japonských stanic metra, takzvaná Tokyo Subway Polka. Opravdu dlouho jsem se takhle nepobavil.

German Brass vystoupili v České republice vůbec poprvé a troufám si tvrdit, že zde zanechali nezapomenutelný dojem. Hudebně nebylo co vytknout. Aranže i přednes byli zcela mimořádné. Představování jednotlivých čísel způsobem, jakým to ukázal Klaus Wallendorf, nechť je příkladem i pro jiná tělesa. Uznávám, že tento způsob moderování není možné zařadit na všechna představení a také je možné, že takový způsob nemusí vždy sedět všem, já byl ale celým představením ohromen. Je to něco jako "Vznešeno", jak je definoval Immanuel Kant. Něco velikého, nekonečného, před kterým člověk zůstává v němém úžasu.

---

• Předchozí článek: Recenze: Koncert skupiny Wohnout
• Všechny články rubriky